Humor je soľou života. K. Čapek

HUMOR Umenie LXVI. - PROMETEUS - kreslený vtip + komentáre

19. dubna 2018 v 7:32 | Dzoba Ján
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:38 | Reagovat

Místo odpočinku     Argos
Manžel(ka)     Pronoia
Kelaino
Děti     Deukalión
Thebe
Lycus
Rodiče     Iapetos a Themis, Klymene a Asia
Příbuzní     Epimétheus
Menoitios
Atlás

2 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:39 | Reagovat

Prométheus (řecky Προμηθέας) je podle řecké mytologie Titán, syn Titána Íapeta a titánky Themis nebo podle některých zdrojů Klymené, stvořitel člověka, kterému přinesl oheň, za což byl potrestán bohem Diem.

3 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:40 | Reagovat

Prometheus byl bratr Titánů Epimethea a Atlanta, oba však předčil svou vychytralostí a mazaností. Neměl žádnou úctu k bohům a vysmíval se Diovi, ačkoliv na straně bohů bojoval proti Titánům. Byl velmi statečný.Jednou vyhrál v boji proti Titánům.

4 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:41 | Reagovat

Prometheus byl stvořitelem člověka – sochy z hlíny a dešťové vody, které Palas Athéna vdechla neživé soše ducha.[1]: Jednou došel Zeus k Prometheovi a řekl, že by lidé měli bohům přinášet oběti, protože jim dovolují žít. Druhý den Prometheus zabil býka, stáhl z něj kůži, do které zabalil maso a dal to na jednu hromadu a pak na druhou hromadu dal kosti obalené tukem, zavolal Dia a řekl: „Pojď Die, vyber první hromadu toho co chceš, aby lidé obětovali bohům a druhou, co si mají ponechat“. Zeus, který očekával nějakou zradu, přišel k hromadě kostí s tukem a odhrnul to bílé a hleděl na kost, která tam byla, když přišel k druhé, a odhrnul kůži, praštila ho do nosu vůně masa a odešel zpět na Olymp. Od té doby lidé obětovali bohům pouze tuk a kosti.

5 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:41 | Reagovat

Zeus, znechucen lstí s obětinou, na zemi větrem udusal všechen oheň a vodou uhasil všechna ohniště a řekl: „Když mají maso místo nás, ať ho jedí syrové“.[zdroj?] Prometheus pak cítil lítost ke svým stvořením, když viděl, jak se chvějí v chladu o zimních nocích a jedí syrové maso. Rozhodl se vrátit do rukou lidí oheň tak, že ho lstí bohům ukradl a přinesl ho lidem ukrytý v dutině hole.

Za tento čin Zeus vymyslel strašlivý trest: Nechal Promethea přikovat ke skále v pohoří Kavkaz a čekal, kdy se Prométheus začne za svůj čin odprošovat. Prometheus se však neodprosil, a tak za ním Zeus poslal orla Ethona (v mnoha zpracováních zaměňovaný za supa), který Prométheovi každý den vyrval játra. Ta mu pak do druhého dne dorůstala a orel měl po 12 generací co jíst.

Prometheus měl také jasnovidecké schopnosti které zdědil po své matce. Viděl zánik Olympu a všech bohů. Zeus mu slíbil svobodu, když mu prozradí věštbu, ale Prométheus odolával.

6 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:43 | Reagovat

Po dvanácti generacích Promethea osvobodil hrdina Héraklés: Orla zastřelil šípem. Prometheus se pak navrátil na Olymp, avšak stále musel mít s sebou skálu, ke které byl přikován, alespoň ve formě prstenu s kamínkem.

7 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:43 | Reagovat

Ačkoli patří mýtus o Prométhovi mezi nejznámější antické mýty, nemá přímou paralelu v jiných indoevropských mytologiích. Odkazy na Kavkaz i mýtus o krádeži ohně bohům, přikování ke skále a klování orlem však Prométhea spojují s mytologií národů Kavkazu. Prométheovi nejpodobnější osud měl gruzínský hrdina Amirani (Amirán), který proslul jako bojovník proti démonům. Když však rozhněvaný bůh Armazi lidem uzmul oheň, Amirani ho bohům ukradl a lidem vrátil. Za to jej bohové přikovali ke skále. Amirani si neustále tře okovy o skálu (podle jiné verze mu je okusuje jeho pes), ale ve chvíli, kdy zeslábnou, přiletí orel a klovne Amiraniho do srdce. V tu chvíli přijde božský kovář, a než Amirani procitne, je znovu pevně připoutaný.[2]:

Lstivý, ale přesto lidumilný a štědrý Prométheus je typický kulturní hrdina s atributy šprýmaře, v širším kontextu jej tedy můžeme srovnat s dalšími šprýmaři, jako byl např. polynéský hrdina Maui nebo Kojot a Krkavec v mýtech severoamerických indiánů, kteří rovněž přinesli lidem oheň či světlo a nezřídka byli za svou krádež tvrdě potrestání.

8 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:49 | Reagovat

Belasá obloha so zaľúbením hľadela na seba vo vodách a vody boli plné rýb. V povetrí lietali kŕdle vtákov a na zemi sa pásli na lúkach čriedy. Ale čriedy nik nestrážil, ryby nik nelovil a nik nepočúval spev vtákov. Na zemi chýbal človek. Smutne blúdil po zemi Prométeus, potomok božského rodu Titanov a márne hľadal živé bytosti, ktoré by chodili vystreté ako on a ktoré by sa mu tvárou podobali. Ale videl hlinu, dávajúcu život tráve, rastlinám a stromom, a uzrel husté dažde, znášajúce sa na zem. Dažďová voda udržiavala v prírode život, a tam, kde nepršalo, umierali stromy i kry a narastala púšť. Keď Prométeus pochopil silu zeme a vody, zmiešal hlinu s dažďovou vodou a vytvoril sochu prvého človeka. Ponášala sa na bohov. Palas Aténa, bohyňa jasného rozumu a múdrosti, vdýchla neživej soche ducha a sivastá hlina zružovela, začalo v nej búšiť srdce a dovtedy nehybné nohy a ruky urobili prvé pohyby. Tak poslal Prométeus na svet prvých ľudí.

Dlho ľudia nevedeli, ako používať ducha — dar Palas Atény. Žili ako malé deti. Videli, ale nepoznávali, počuli, ale nerozumeli, chodili po zemi ani vo sne. Nevedeli páliť tehly ani pritesávať drevené hrady, ani stavať domy. Ako mravce hemžili sa na zemi i pod zemou v temných kútoch jaskýň. Ba nevedeli, že sa jar strieda s letom, leto s jeseňou a jeseň so zimou.
Vtedy sa Prométeus vybral medzi ľudí a učil ich stavať domy, učil ich čítať, písať a rátať a rozumieť prírode. Naučil ľudí priahať zvieratá do jarma a zostrojovať vozy, aby ľudia nemuseli nosiť bremená na chrbtoch. Ukázal im, ako sa stavajú lode a ako plachty uľahčia veslárom prácu. Viedol ich do hlbín zeme za skrytými pokladmi. Meď, železo, striebro i zlato začali opúšťať pod pracovitými rukami baníkov podzemné ložiská.
Prv ľudia nepoznali liek, nevedeli, čo im osoží a čo škodí. Ale Prométeus im poradil, ako miešať hojivé masti a uzdravujúce lieky. Odhalil užasnutým ľuďom všetky umenia a ľudia sa všetko horlivo učili.
Bohovia, zhromaždení na vrchu bohov, na Olympe, pozorovali s nedôverou pokolenie ľudí na zemi, ktoré sa priučilo od Prométea práci, vede i umeniu. Najmä vládca všetkých bohov Zeus sa mračil zo dňa na deň väčšmi a väčšmi. Zavolal si Prométea a povedal mu:
“Naučil si ľudí pracovať a myslieť, ale ešte si ich poriadne nenaučil, ako si majú ctiť bohov a ako im obetovať, ako sa im klaňať. Vieš predsa, že od bohov závisí, či bude rok úrodný alebo chudobný, či zem navštívi mor alebo blahobyt. Bohovia vládnu nad osudmi ľudí. I ja vrhám svoje blesky, kam sa mi zachce. Chod’ k ľuďom a povedz im, aby nám obetovali, lebo ich stihne náš hnev.”
“Ľudia budú prinášať bohom obete,” odpovedal Prométeus, “ale ty, Zeus, si príď vybrať, čo majú obetovať.”
A Prométeus zabil býka, mäso ukryl do býčej kože a navrch položil žalúdok. Na druhú kopu dal kosti, ale obalil ich tukom tak, že ich nebolo vidieť. Hromada kostí obalených tukom bola väčšia a zdala sa aj lepšia. Len čo Prométeus všetko pripravil, zacítil Zeus príjemnú vôňu chystanej obete a zostúpil z nebies na zem.
Prométeus, vidiac Dia, zvolal:
“Bohovia, vyberte si, ktorý diel je vám milší. To, čo vyberieš, vládca bohov, to budú smrteľní ľudia obetovať.”
Zeus videl, že ho chce Prométeus oklamať. No nedal najavo hnev a zámerne si vyvolil kopu lesknúcu sa masťou.
Prométeus pristúpil s úsmevom ku kope a odhrnul tuk. Ukázali sa holé kosti. Keď odkryl býčiu kožu, zavoňalo čerstvé mäso. Od tých čias obetovali ľudia bohom tuk a kosti, mäso si nechávali pre seba.
Zeus nenechal smelý Prométeov čin bez trestu. Rozhodol sa, že vezme ľuďom oheň. Dostala sa im lepšia časť — mäso, nech ho teda jedia surové. Vládca bohov ihneď prikázal mračnám, aby lejakom zahasili všetky ohniská. Divý vietor rozmetal horúci popol a odniesol ho do mora. Tak ľudia stratili oheň, ktorý potrebovali, aby mohli žiť a pracovať. Nemohli piecť chlieb ani variť, vyhne spustli a dielne osireli. Za chladných dní a mrazivých nocí nebolo sa kde ohriať.
Prométeus videl nešťastie zoslané na ľudí, cítil s nimi a neopustil ich. Vedel, že v Diovom paláci blkoce dňom i nocou jasný oheň. Vkradol sa preto za nočnej tmy na vrch Olymp, do zlatého paláca vládcu bohov. Potichu, nikým nepozorovaný, vzal trochu ohňa z Diovho kozuba a ukryl ho v dutej palici. S ohňom sa veselo vrátil späť k ľuďom. Priniesol im to, čo tak veľmi potrebovali.

9 Jano Jano | 19. dubna 2018 v 7:50 | Reagovat

Opäť vzbĺkli plamene na ľudských ohniskách i v dielňach a vôňa varených pokrmov a pečeného mäsa stúpala k nebesám a dotkla sa aj nosa vládcu bohov. Zeus pozrel na zem a zbadal dym stúpajúci z komínov. Rozhneval sa zlým hnevom bohov. Ihneď určil ľuďom nový trest. Zavolal si chromého boha Hefaista, ktorý bol chýrnym umelcom. Býval pod dymiacimi sopkami, kde mal svoje dielne.

ScanZeus mu prikázal, aby urobil sochu krásneho dievčaťa. Hefaistos poslúchol a onedlho stála pred Diom nádherná socha, akú svet nevidel. Bohyňa Aténa jej dala skvostný závoj, belostné rúcho a skvelý pás, bohyňa krásy Afrodita jej dala nadpozemský pôvab a Hermes, posol bohov, jej daroval živú reč a milý, zaliečavý hlas. Potom ju ovenčili. Zeus jej vložil do rúk zlatú skrinku a nazval dievča Pandorou, všetkým obdarovanou. Ľstivý Hermes odviedol Pandoru na zem k Prométeovmu bratovi Epimeteovi.
Prométeus často brata varoval, aby neprijímal od bohov nijaké dary. Ale Epimeteus pri pohľade na krásnu Pandoru zabudol na všetky varovania a na všetky rady. Vľúdne ju prijal do domu i so zlatou skrinkou. Bol zvedavý, čo mu bohovia v skrinke posielajú, a požiadal dievča, aby zodvihlo veko. Pandora ochotne otvorila skrinku. So svišťaním, kvílením a nárekom vyleteli zo zlatej skrinky choroby, bolesti, bieda a strasti, zakrúžili nad domom a rozleteli sa po celom svete, ktorý dovtedy nevedel nič o takomto zle. Aj Pandora sa naľakala a rýchlo veko prichlopila. Všetko zlé však zo skrinky už bolo vyletelo a ostala v nej iba nádej. Choroby a strasti pritisli ju až na dno, preto z nej vyrazilo do sveta tak málo.
Choroby a bieda začali obchádzať ľudské obydlia a v pätách im prichádzala smrť. Ťažké myšlienky budili ľudí zo spánku, zlé sny im ťažili hruď. Len nádeje bolo medzi ľuďmi málo. Temer všetka ostala v Pandorinej skrinke.
Diov hnev sa zniesol aj na Prométea. Vládca bohov vyslal Hefaista s pomocníkmi, aby prikuli odbojného Prométea najťažšími a najmocnejšími reťazami k vysokej skale v pohorí Kaukaz. Iba nerád poslúchol Hefaistos rozkaz vládcu bohov a prikul Prométea ku skale tak tesno, že sa nemohol ani pohnúť. Vysoko nad priepasťou, v ktorej plávali útržky hmiel, visel Prométeus medzi nebom a zemou, ale sa nepokoril, neprosil Dia o milosť.
Keď Zeus videl, že Prométeus neprosí o milosť a hrdo nesie svoj údel, vyslal za Prométeom na Kaukaz obrovského orla. Orol prilietal každý deň k pripútanému Prométeovi, trhal mu ostrým zobákom pečeň z tela a živil sa ňou. Cez noc pečeň Prométeovi znova dorastala a orol mal ráno pripravenú novú potravu. Na takéto trápenie odsúdil Zeus Prométea naveky. Uplynulo veľa rokov, ale Prométeus sa nepodrobil.

Po storočiach, ktoré Prométeus prežil v mukách a osamelosti, zbadal hrdinu pripútaného ku kaukazskej skale Herakles, syn Dia, vládcu bohov. Uberal sa tadiaľ na výprave za zlatými jablkami Hesperidiek. Práve prilietal orol, že sa nasýti. Herakles odložil kyjak, napäl luk, zacielil a jediným výstrelom zabil dravca. Potom rozdrvil Prométeove putá a daroval mu slobodu. Aby však bol Zeus udobrený i aby sa jeho kliatba splnila, musel Prométeus nosiť železný prsteň, v ktorom bol zachytený kúsok kameňa z kaukazskej skaly. Takto bol Prométeus naveky priputnaný, ako určil Zeus.
A od tých čias nosia ľudia prstene s kameňom na pamiatku Prométeovho činu. Nosia ich podnes, i keď už dávno zabudli na Prométea, ktorý sa nechcel pokoriť pred bohmi a v nešťastí stál verne pri ľuďoch.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama